DOLOMITI 2004

Když jsme se v létě 2003 rozhodovali kam příště pojedeme do Dolomit, vyhrál to Piz Boé. Tento úchvatný kus hory, který jsme v létě 2003 pozorovali ze sedla Portavescovo nás učaroval natolik, že volba na rok 2004 byla jasná. Cílem tedy bylo vylézt Piz Boé a to jižní stěnou ferraty Piazzetta, a pak co počasí dovolí. V pátek jsme se sbalili a vyrazil vpřed Dolomitám. Cesta byla v pohodě, oblíbený přechod Poštorná - Reinthal, vždy prázdný. Do Vídně je to sice po okreskách, ale v poho, následuje dálnice až do Villachu, kde odbočujeme směr Spittal a.d. Drau a Lienz. Po překročení hranic Rakouska a Itálie v Sillianu - Dobbiaco se uchylujeme k brzkému rannímu spánku po širákem. Po přespání vyrážíme alpskými průsmyky až do sedla passo Pordoi. Zde parkujeme na velkém parkovišti a vzhlížíme směrem k obloze za účelem zjištění počasí. Počasí nic moc, ale na lehký zahřívací treking to půjde. Vyrážíme vzhůru směr Rif. Fredarola a dále směr vrchol Col del Cuc 2588 m n.m. Lehká procházka v mírně chladivém počasí.

Jdeme cestou Alta Via d' Creste směr Rif. Viel del Pan. Cestou po hřebeni nás překvapuje množství sněhu, které ze zbylo po zimě. Rovněž i výhled na passo Fedaia a celý masív Marmolády, který mimochodem již máme za sebou (Dolomity 2003), nás překvapuje množství sněhu. Počasí se nijak nezlepšuje, což leccos napovídá o zítřejším možné počasí. Z hřebenu slézáme k chatě Rif. Viel del Pan, kde svačíme a doplňujeme nezbytné tekutiny. Sedíme venku, lehce v závětří s výhledem na Marmoládu. Lehce se nám vybavují vzpomínky výstupu po ledovci, vrcholové fotografie a posezení v chatě P.ta Penia. Nicméně se však musíme vrátit zpět k autu. Vracíme se již poklidnou turistickou cestou č. 601 až k chatě Rif. Fredarola a dále stejnou cestou zpět na passo Pordoi. Počasí pořád nic moc.

Po návratu k autu se rozhodujeme, jak a kde přespat. Začíná pršet, zatahuje se čím dál více, déšť sílí. V autě si chystáme rychlou večeři s domněním, že déšť přestane a my se vyspíme venku vedle auta. Je pozdě večer, prší provazy vody a jelikož jsme zůstali sami na otevřeném parkovišti, což je podezřelé, rozhodujeme se sjet kousek ze sedla dolů a najít vhodné místo na nocleh. Sjíždíme směr Canazei a po cca 1km nacházíme prázdnou odbočku s místem tak akorát pro naše auto. Parkujeme a vzhledem k vytrvalému dešti nocujeme v autě. Ráno opět nic moc. Mlha kam se podíváš. S vidinou, že vyjedeme nad mlhu vyrážíme zpět na passo Pordoi. Tak se i stalo, vjíždíme nad mlhu, leč do drobného mrholení, které se po chvíli mění v déšť. Po krátké vycházce za svišťma, ze které nás opět vyhnal déšť, se vracíme do auta dospat noc. Okolo 11:00 se trošku vyjasňuje, což je signál k urychlenému startu a výstupu na Piz Boé.

Procházíme a vcházíme do památníku Ossario del Pordoi, nicméně s vidinou času zbytku dne vyrážíme směr vrchol. Po výstupu malým potůčkem, kde potkáváme svišťáka tak na 10 m, přicházíme na rozcestí, které slučuje naši cestu s cestou č. 621. Pokračujeme výš a výš, počasí je zatím konstantní, respektive mraky. Alespoň není horko, ještě, že neprší. Po výstupu těsně pod kolmé stěny, se naše cesta potkává s další vrstevnicovou cestou, zde odbočujeme doprava k nástupnímu místu do ferraty. Po cca 100m narážíme na nástupní místo zahalené do velké sněhové závěje. Zde potkáváme dva lidi a poté co se anglicky pozdravíme se rozhodujeme, jestli jó či ne. Jelikož rozhodování probíhá v češtině, zbylí dva lidičkové navrhují, taky česky, jestli jó či ne. Proč se češi mají bavit anglicky, když to bude jednodušší česky. Po vzájemné konzultaci a po pečlivé kontrole vybavení, jim zapůjčujeme karabinu s odsedákem. Přestože neměli přilby, což považuji za velké riziko na ferratách, vyrážíme nahoru. Vidina zdolání Piz Boé je v tuto chvíli silnější než riziko zhoršení počasí. Na tohle rozhodnutí nejsem moc pyšný, riziko je opravdu velké.

Po té co si domlouváme taktiku výstupu, po vzájemné výměně zkušeností, vyrážíme vzhůru. Prvních 20-30 výškových metrů je nejtěžších, což spolehlivě odradí turisty s igelitkami, deštníky a v adidaskách. Leze se to po kolmé směte, obtížnost 3-4 UIAA. Pak obtížnost klesá, leze se po skalních římsách, převisech, komínech a jednom zavěšeném žebříku nad rozseklinou. Cesta ubývá vcelku rychle, ikdyž jde o cca 300 až 400 m kolmou stěnu. Po překonání zajištěných úseků, kde ve vrchních části nás zastihuje drobné mrholení, přecházíme z ferraty na vrcholový ledovec. Sníh je místy hodně zmrzlý, místy se lehce propadá. Zde nás již potkává drobné krupobití, které se jako jehličky zabodává do obličeje a krku. Nicméně pokračujeme dále, cesta zpět ferratou není možná. Je to vyložená jednosměrka. Dolů by to šlo pouze s lanem a to slaňování. Po překonání ledovce nás již čeká jen poslední výšvih kameninovým mořem a vrchol. Vrchol zdoláváme za mrholení a krupobití, kde jako jediní vstupujeme do horské boudy na vrcholu. V boudě Cap. Piz Fassa nás vítá slečna domácí s vyděšeným výrazem v obličeji a s váhající otázkou, zda-li jsme šli ferratou Piazzetta. Hrdě ji oznamujeme, že ano, na což nám bleskurychle odpovídá, že v takovém počasí je ferrata vždy zavřená. To jsme samozřejmě věděli, když jsme zvažovali pro a proti. Dáváme si zde čajík, sušíme věci a nad mapou plánujeme sestupovou trasu. Plán je jednoduchý. Snadno a rychle dolů. Mezitím je vrchol plně zahalen do mraků, znervózňuje nás navigace.

Vyrážíme směr dolů a to cestou č. 638 směr Rif. Forc. Pordoi. Kolegové začínají udávat směr, přičemž po 200 m se mi to nějak nezdá. Rozcestníky ukazují na opačnou stranu a navigačně sestupujeme severní stěnou. Po konzultaci se vracíme zpět na vrchol, který již nebyl k vůli mlze vidět. Na vrcholu se doptáváme správné cesty, přičemž nám domácí ukazuje spadlý rozcestník, který ukazoval opačným, respektive správným směrem. Scházíme tedy západní stěnou a to kameninovým mořem až na horní plato s ledovcem. Nevím, tedy jestli to byl ledovec nebo zbytky sněhu ze zimy, ale bylo toho tady požehnaně. Cirka 1 hodinu jdeme po sněhu a míjíme rozcestníky křižovatek. Následně docházíme za plného mrholení, místy deště na Rif. Forc. Pordoi, kde zvažujeme odpočinek. Ten ale nemá smysl, není předpoklad, že za hodinu bude lépe. Jdeme tedy suťovištěm dolů a to cestou č. 627. Docházíme na Passo Pordoi, kde se loučíme se kolegy. Nasedáme do auta, převlékáme se do suchých věcí a dáváme si teplého jídla, které jsme si připravili. Po diskuzi zvažujeme plán na následující dny.

Jelikož je pořád zataženo a vidina modré oblohy nás dávno opustila, rozhodujeme se i my k opuštění oblasti Sella Gruppe, respektive passo Pordoi. S vidinou lepšího počasí míříme více na severovýchod, respektive do oblasti passo Falzarego. Zde přijíždíme pozdě večer a opět nalézáme ideální místo pro přespání znalého z loňského roku. Vybalujeme nezbytné věci, jelikož déšť již dávno ustal a jdeme spát ven. Ráno se probouzíme do ideálního počasí. Modrá obloha s krásným výhledem na ranní Cortinu d' Ampezzo. Vzhlížíme vzhůru, kde se na nás kouká krásná Toffana di Rozes. Vystavujeme mokré věci alpskému slunci, které je suší v celku okamžitě. Po nezbytném relaxu, vysušení věcí a vyhřátí kostí, se rozhodujeme co dál. Jelikož je pomalu poledne, soudíme, že nic velkého to být nemůže, ikdyž Toffana nás láká čím dál tím víc.

Vyjíždíme zpět na passo Falzarego a rozhodujeme se dle mapy pro vrchol Sasso di Stria 2477m n.m. Primárně se dle mapy rozhodujeme pro západní stěnu. Při výstupu do prvního sedla však zjišťujeme, že tudy to bez lana nepůjde. Přestože je cesta značená v mapě jako klasická, jinak než horolezecky to zde nepůjde. A jelikož nemáme lano, procházíme se zde a prohlížíme staré opevnění z 1. sv. války. Následně sestupujeme dolů a rozhodujeme se pro zdolání vrcholu ze severozápadní strany. Toto je už klasická turistická cesta vedoucí z passo di Valparola. Míjíme první okopy, zákopy a pozůstatky 1. sv. války, nicméně stoupáme výš a výš. Zde je několik žebříků, ale jedná se o velmi lehkou cestu. Za ferratu se to nedá považovat. Na vrcholu potkáváme lezce, kteří si to vyběhli západní stěnou. Pořizujeme vrcholové fotografie a míříme zpět dolů.

Cesta dolů ubíhá hodně rychle. Poslední kousek asfaltky mezi passo di Valparola a passo Falzarego a přicházíme k autu. Zde se přezouváme do pohodlných sandálků, přičemž zjišťuji, že obě moje trekové boty chytly cestou syndrom žraloka. Chvíli na to nevěřícně koukáme, ale realita je realita. 5 let plné zátěže (jaro, léto, podzim zima) udělaly své. Začínáme přehodnocovat naše zítřejší a pozítřejší plány s výsledkem, že dneska fičíme domů. Bez bot se chodit, případně lozit ferraty nedají. Balíme věci, sjíždíme na naše oblíbené nocovací místo, chystáme teplé jídlo a jídlo na cestu a vyrážíme do ČR. Cestou plánujeme krátké spaní někde venku, což jsme realizovali na jednom rakouském dálničním odpočívadle. Noc pod hvězdami je super. Po probuzení pokračujeme dále do ČR. Takže příští rok s novými botami a třeba na Toffanu di Rozes.