LAPONSKO 2004

Když chcete poznat opravdovou divočinu, navštivte Laponsko. Kdeže to je? Je to rozsáhlé území, které se rozkládá na severním cípu Finska. Tato turistická oblast se prostírá zhruba na sever od ústí řeky Kemi až po nejsevernější končiny Finska. Laponsko však není přesně vymezeným zeměpisným pojmem. Původně šlo o území severně od obdělávané půdy. Dnešní hranice provincie Lappi ve Finsku prochází asi 100 km jižně od polárního kruhu. Hranice etnograficky chápaného Laponska (kde žijí Laponci a je užívána laponština) prochází asi 150 km nad polárním kruhem. Z hlediska přírodovědného však ještě asi o 100 km severněji. Přestože vzdálenost mezi nejjižnější a nejsevernější částí není relativně velká (cca 500 km), krajina doznává výrazných změn směrem od jihu k severu. Na jihu je stejně rovinatá jako většina Finska, kdežto asi po 100 km na sever od polárního kruhu začíná přibývat zaoblených pahorků a širokých bezlesých prostorů, mokřadů a rašelinišť. Ubývá souvislých lesů a vysokých stromů a krajina nabývá lesotundrový ráz s řídkými porosty smrků, výše pak s nízkými pokroucenými břízami, jeřáby a plazivými vrbami. Národní parky Pallas-Ounastunturi, Lemenjoki a Urho Kekkonen se mohou pochlubit horami 500 až 800 m vysokými, odkud, protože jsou bez stromů, se naskýtají daleké rozhledy po okolní subpolární divočině. Tu a tam zakrouží dravec, převládá ticho a klid. To je ta divočina, kterou se Vám pokusím popsat.

Cesta

Cesta na daleký sever je dlouhá, což je pochopitelné. Po té co projedete celé Polsko od jihu až po sever a dorazíte do polského přístavu Swinoujscie, nalodíte se na trajekt směr švédský Ystad. Nyní již následuje 9 hodin odpočinku a relaxu na lodi, tedy pokud je na moři pěkně. Což my jsme opravdu měli. Poklidný spánek na slunci na horní palubě, během kterého opět načerpáte dostatek sil na jízdu busem skrz celé Švédsko, opravdu doporučuji. Následuje vylodění a opět dlouhá cesta skrz celým Švédskem na sever. Poněkud prázdné a kvalitní cesty Švédska zpříjemňují průběh celé jízdy. Nicméně i zde platí nutné bezpečnostní zastávky busu, které jsme využili k bikování (bajkování = jízdě na kole) po švédském pobřeží. Vynikající odpočinek na kole pro celé tělo s možností koupání v Botnickém zálivu Baltského moře udělá své. Následuje opět cesta směrem vzhůru, respektive v mapě na sever. Po té co minete švédsko-finské hranice v městečku Tornio, což ani nepostřehnete, míříte směr Rovaniemi. Za tímto moderním, nevelkým městečkem se již nachází přelomový bod celé trasy. Polární kruh je tady. Přímo zde vznikla za přímými a nevyvratitelnými účely tzv. "business vesnička". Vesnička plná obchůdků a krámků s motivy polárního kruhu, soby, losy apod., včetně poštovního úřadu Santa Klause. Business je business, nicméně vynechat tuto zastávku Vám nedoporučuji. Stojí to za to.

Za polárním kruhem

První významnou zastávkou za polárním kruhem je známé zlatokopecké muzeum v Tankavaře. Je velmi snadno přehlédnutelné z hlavní cesty, i my jsme se vraceli cca 2 km. Navštívit toto muzeum Vám opět velmi doporučuji. Muzeum popisuje nejen místní, ale i těžbu zlata v celém světe. Můžete zde najít popisy těžby v ČR, respektive ve Zlatých Horách. Rovněž jsou zde dobové budovy připomínající divoký západ. Pokud budete mít štěstí, narazíte i Vy zde na zlato. Můžete si jej v klidu vyrýžovat v místním potoce a průvodci muzeem Vám dokonce i pomohou. Samozřejmě, že se jedná o malinké zlatinky, minimální hodnoty, ale i to potěší. Za pokus to stojí. Dále je zde výborné informační centrum, kde Vám rádi poskytnou jakékoli informace ohledně Laponska, včetně předpovědi počasí na nejbližší dny. Zde doporučuji, koupit mapy národního parku Urho Kekkonen, pokud ji však už nemáte. V ČR se špatně shání a to i v osvědčených obchodech.

Pěti-denní trek skrz národní park Urho Kekkonen

Být v Laponsku a neprojít Urho Kekkonen (UK), tzn., že jste zde ani nebyli. Národní park Urho Kekkonen (2 530 km2) se rozprostírá od oblasti Raututunturit-Saariselkä směrem na východ k lesům řeky Nuorttijoki. Díky své rozloze a různorodosti fauny i flóry, je tento národní park unikátní chráněnou oblastí. Je zde několik srubů, některé jsou volně přístupné, některé je třeba rezervovat si předem. Naše trekování v UK započalo v turistickém centru Kiilopää. Zde nás vyhodil autobus, my nabalili batohy na 5 dní a vyrazili skrz laponské dobrodružství v divočině. Cílem prvního dne byl srub Rautulampi. Tento malý srub (cca pro 5-6 osob) se nachází u stejnojmenného jezera Rautulampijärvi. Poklidná cestička vedoucí po trávě a mechu nízkou pahorkatinou je dobře znatelná, z počátku je i značená. Nicméně nutností pohybu v této oblasti je mapa a busola nebo GPS. Měli jsme pro jistotu vše. Po 12 km treku v plné polní jsme dorazili na místo. Není důležité to přehánět hned 1. den. Na místě jsme zjistili, že zde nejsme sami, což bylo překvapením. Zde moc lidí nepotkáváte. Nicméně byly zde 2 finky se psem, který vrčel už od dveří a dával jasně najevo čí je srub. Jednoduché řešení pro tuto situaci je rozbalit si vlastní stan. Poté co jsme rozdělali oheň na vyhrazeném tábořišti, jsme něco snědli a šli zalehnout. Zítra je taky den a pěkně dlouhý. Večerní šero do pozdních hodin (cca do 11:00) dělalo chvíli problémy usnout, člověk si však rychle zvykne.

Druhý den ráno jsme jen doplnili vodu z místního, zcela čistého potůčku a šli dál. (Pozn. autora: balenou vodu netahejte, je to zbytečné, vody je všude dost). Cílem dnešního dne byl srub u jezera Luirojärvi. Cesta již není značená, tu a tam je chodníček vyšlapaný a ukazuje směr. Od tohoto místa je však důležité pracovat s mapou, GPS nebo busolou a dobře sledovat ráz krajiny. Poté co jsme minuli sedlo u vrcholku Aaslakkapää, jsme mířili směrem dolů údolím potoka Hikioja směrem na tábořiště Kotaköngaäs. Zde se nachází laponský shelter. Je to dřevěný luxusní přístřešek pro přespání s komfortním tábořištěm. Zde jsme dali sváču a pokračovali dále na jediný most přes řeku Suomujoki v této oblasti. Tato řeka je dosti hluboká pro brodění, proto doporučuji nalézt most. Po té co jsme jej našli a pořídili nezbytnou fotodokumentaci, jsme vyrazili dále směr údolí Tuiskukuru. Po mém zaváhání, za které se omlouvám účastněným ještě jednou, jsme našli ten správný směr. I já se mohu zmýlit, ikdyž jsme měli GPS. Po vrácení se na správný směr (cca 2+2km) jsme stoupali skrz lesotundru na srub Tuiskukuru. Ikdyž bylo cílem dne dojít dále, vyčerpání bylo silnější. Srub byl prázdný, tudíž jsme využili možnost luxusního ubytování. Však zítra je taky den. Po té co jsme si naštípali dřevo, přestože zde bylo nachystáno, jsme zatopili v kamnech. Zde platí heslo co spálíš, to nachystáš (dřevo). Děvčata započala s přípravou večeře na plynovém vařiči, který je součástí srubu včetně plynové 20kg láhve. Součástí srubu je i základní kuchyňské vybavení počínaje hrncem, pánví, dřevenou deskou a příbory. Celodenní úlovky hřibů, které se zde nehledají, ale sbírají, se vešly do veškerého jídla co se zde vařilo. Pouze čaj zůstal čajem. Následně jsme provedli večerní hygienu v potůčku Tuiskujoki, někteří se koupali skoro celí, ikdyž to neměli v plánu. Srub je rozdělen do dvou částí, tu veřejně přístupnou a veřejně přístupnou za poplatek. Rozdíl v těchto polovinách je v tom, že ta placená se platí v informačním centru, kde vám dají klíče. Pak máte jistotu, že spíte více než luxusně. Pokud spoléháte na neplacenou část, přibalte si stan. Může se hodit, když už bude plno. Co je to plno ve srubu? Plno je tehdy, když už je obsazená podlaha a málem i jídelní stůl s lavicemi. Do tohoto srubu (neplacené 1/2) se vejde pohodlně 13 lidí. Srub je horizontálně rozdělen na palandy.

Třetí den ráno po nezbytné snídani a přebalení věcí se vrháme vpřed dluhu, který nám včera vznikl. Vyrážíme směr sedlo u vrcholku Ampupäät a scházíme k jezeru Luirojärvi. Zde potkáváme dva domorodce, jak si u břehu myjí nohy a to s plnými batohy. Nicméně je zdravíme a jdeme dál podél menší řeky Luiro, s průpovídkami, že známe lepší místo i čas na řádnou očistu nohou. Náhle se před námi rozprostírá celé jezero Luirojärvi. Prostě nádhera kam se podíváš. V tu chvíli si uvědomujeme, že nebyl vidět jediný most přes říčku, a že ti domorodci si nemyli nohy, oni brodili. Tudíž se vracíme na původní místo, kde jsme je potkali a po krátké anglické konverzaci s domorodci se ujišťujeme, že tudy, právě zde, skrz tu řeku, to je ten správný směr. Nic se nedá dělat a přezouvat do sandálků. Tyto se celou tu dobu nesly v pohodě na batohu a teď přišel jejich čas. Dá se to zvládnout i na boso, ale v sandálcích to tak neklouže po kamenech. (Pozn. autora: doporučuji sandálky). Voda samozřejmě vyhřátá na požadovanou teplotu něco kolem 10°C (tipuji). Vybrali jsme si asi to nejvhodnější místo se dvěmi prohlubněmi a jednou zatopenou mělčinou, dle doporučení domorodců. Trekovky do rukou a jde se. Po přebrodění jsme došli na srub Luirojärvi Hilton, kde jsme potkali kolegy z busu, co šli jinou cestou. Krátká konverzace zážitků a pak dále každý svou cestou. Zde jsme dali sváču a pokračovali dál, směr nejvyšší vrchol NP UK Sokosti. V oblast Luirojärvi se nachází vícero srubů, včetně typických finských lázní. Bohužel jsme neměli tu možnost si saunu vyzkoušet, ale dle vyprávění kolegů co ji zkusili minulý večer, musela být více než supr. Finský originál je prostě originál. My už teď stoupáme od jezera cca 282 m n.m. na nejvyšší vrchol, již zmiňované Sokosti 717,9 m n.m. Po přebrodění několika bažin, většina v této oblasti je přemostěna kládami, a po nezbytném občerstvení čerstvou potoční vodou, začínáme neúprosně stoupat výš a výš. Míjíme konec tundrového lesa a pokračujeme kamenným mořem na vrchol. Ze Sokosti je opravdu nádherný výhled široko daleko, škoda jen, že bylo pod mrakem. Kousek pod vrcholem z druhé strany se nachází budka s vysílačem GSM. Zde byl signál. Jinde je velmi slabý, snad jen vrcholky okolních kopců jej mají. Po vrcholové fotografii a nezbytným zapitím vrcholu švestkovým, páleným, a zejména pak blahodárným nektarem, se pouštíme dolů, směrem na srub Muorravaarakanruoktu. Tento dlouhý název srubu, pracovně přejmenovaný na ten co má mnoho "a" v názvu, se nacházel v údolí stejnojmenné řeky, rovněž s mnoha "a". Klesání s plnými batohy po kameninovém moři je nic moc, ale když slezete do úrovně trav a mechů, jdete jako po bavlnce. Pravidelnými odpočinky, které jsme vyplnili sběrem borůvek a opilek (Pozn. autora: něco jako borůvky, více oválné a když jich sníte opravdu hodně, ale opravdu hodně, tak i blouznivé), jsme pokračovali dále. Rovněž hříbečky se opět nehledaly, ale sbíraly. Kousky to byly opravdu pěkné. Tento den nás čekala opravdu dlouhá štreka včetně nejvyššího bodu. Neustálé střídání deště s mrholením a sluncem, už ani tak nevadilo, jen abychom už byli na místě. Rovněž přebrození několika potoků a zátočin taky už tak nevadilo. Po delší době jsme narazili na oficiální tábořiště, kde jsme posbírali poslední zbytky sil a pokračovali dále. Cesta se zdála být nekonečná. Člověk pořád kopíruje směr řeky s mnoha "a" a jde stále v před divočinou. Výhledy se ukážou i mezi stromy, zejména pak na útvar známý jako Pirunporti (Ďáblova brána). Ke konci dne jsme však cíle dosáhli. Srub s mnoha "a" byl na dohled. Po té co jsme k němu dorazili blíže a zjistili, že je plný (kolegové a domorodci), jsme se vesele utábořili se svými stany mezi stromy. Nezbytné vybalování a příprava hlavního jídla dne rovněž zabralo několiko času, který jsme však vyplnili diskuzemi z dnešního dne. Zejména pak Vláďovými historkami, který už nemusel nést celou bagáž, kterou ráno chytře přemístil mezi syna Davida a ženu Zuzku. Po večerní nezbytné hygieně v kosné vodě řeky s mnoha "a" a nezbytným fotografováním okolní oblasti, jsme zalehli k zaslouženému spánku.

Plán čtvrtého dne byl jasný a přehledný. Cestou necestou pořád údolím řeky s mnoha "a" ke srubu Jyrkkävaara. Po ranním balení a snídani včetně důsledné přípravy na den a po posilnění švestkovým odvarem, jsme vyrazili v plné polní plní odhodlání dosáhnout dnešního cíle. Stačili jsme se rozloučit s kolegy, kteří měli v plánu dojít na srub Kiertämäjärvi. Společnou jsme měli část cesty až k bažinaté oblasti u vrcholků zvaných Koiravaarat. Cesta ubíhala poklidným tempem, dneska to není na celý den. Tu a tam jsme se zastavili u zajímavých výhledů, případně jsme obdivovali přítomné soby. Někteří jsou plašší, jiní vás berou jako návštěvu, která přijde, vyfotí a odejde. Cesta vede pořád skrz laponskou bush, respektive lesotundru. Převažující jsou borovice a břízy. Sem tam nějaký jiný listnáč či jehličnan. Po nezbytných zastávkách na tábořištích, které jsme míjeli a u kterých jsme i svačili, jsme narazili na brod. Nó brod, spíše hodně hluboký potok široký cca 4 m. Přes něj byly přehozeny 2 tenčí klády nebudící důvěru. Po té co jsme viděli připravené tyče na přeskok (Pozn. autora: Honza málem králem), jsme se jich chopili a činili se přesunu skrz potok. Stylem Honzy z pohádky se nevydal nikdo z nás, ani z přicházejících kolegů. Tyče do rukou a jdeme na to. S vědomím, že mokré, respektive vlhké klády kloužou, jsme jeden za druhým postupovali na protější břeh potoku. Zvládli jsme to všichni a to bez úhony. (Pozn. autora: zatím ˘). Následně jsme společně i s kolegy postupovali dále skrz lesotundru a bažiny, až na hranici oddělenou plotem kvůli sobům. V plotu jsou připravené vrátka, tedy pokud je najdete, což se nám podařilo. Zde jsme se rozdělili. My šli údolím směr Jyrkkävaara, kolegové směr Kiertämäjärvi kolem plotu. Odtud už to bylo jen kousek, alespoň dle mapy. On to byl kousek, ale po tom co se pořád vyhýbáte močálům, bažinám apod., z hlavní cestičky, se ty kilometry nasbírají. V této oblasti jsou bažiny, močály a mokřady kam se podíváte. Po té co si Vláďa několikrát čváchnul nad kotník do bahna, což vedlo k zaplavení boty, už mu bylo jedno kudy jde. Ostatní jsme se jen přece drželi myšlenky a pocitu, že suché boty jsou suché boty. Po mírném stoupání k sedélku s jezerem jsme dorazili k chatě. To, že jsme během cesty potkali šéfa zájezdu, který celý park objel busem na cílové místo, a teď si jen tak vyšlapoval, nás nepřekvapilo, spíše jsme to čekali. Srub byl menší než ty ostatní cca pro 10 lidí. Po nezbytném zabydlení, přípravy dřeva a večeře včetně sušení věcí z denních přeháněk a zahlédnutí soba z okna na 10 metrů, jsme probírali zážitky dne. (Pozn. autora: den ještě neskončil). Ku večeru přišel i šéf a nestačil se divit. Několik hodin před ním zde dorazili i dva blíže nejmenovaní účastníci našeho zájezdu, respektive samostatná jednotka 2 osob. To že jeden z nich vylil šéfovi připravený čajík z hliníkové větší misky, která zde byla jediná velká, to by ještě přežil, ale to, že si v misce namáčel a nahříval své nohy, špinavé a propocené z celodenního treku v botách zn. prestige, to nemohl překousnout. I přesto tohle to nebyl ještě největší zážitek. V průběhu diskuze s ostatními venku před srubem, nás přerušil hodně divný zvuk. Přesně takový zvuk známe, když jezdíme na vodu a nafukujeme rafty. Domněnka byla správná. Jeden ze samostatné jednotky si pečlivě dvousměrnou pumpou určenou pro nafukování lodí nafukoval tu svoji. Nejednalo se o nafukovací karimatku, jak ji známe, ale o nafukovací lůžko o rozměrech 1m šířky, 2m délky a 25cm výšky, kterou mimochodem tahal i s pumpou už 4 dny. Po té co s tou lodí obsadil poměrnou část palandy, se uchyloval k určitě zaslouženému spánku (Pozn. autora: kdo by se s tím tahal a ještě v prestižkách). Po menších živých rozpravách, jsme nakonec přerovnali karimatky, aby se ten parník zde vlezl a šli spát.

Pátý den to už byla pohodička. Do cílového místa už toho moc nezbývalo, takže jsme se v poklidu mohli kochat laponskými krásami lesotundry, samotou a tichem. Cíle posledního dne, respektive celého 5-ti denního treku bylo parkoviště na druhé straně NP zvané jako Lotto. Po té co jsme provedli ranní rituál pečlivě nacvičený z minulých dní, jsme vyrazili vstříc bažinám a močálům. Oblast v okolí potoka Pahaoja je velice močálovitá. Většina z nás ocenila teleskopické hole a to nejen k udržování rovnováhy, ale zejména ke zkoušení, jak hluboká je daná bažina. Mnohdy se i stalo, že teleskopka zahučela do bažiny cca 1m. V tento moment jsme zařadili zpátečku a hledali jinou cestičku. Po překonání tohoto úseku cesty, jsme se již dostali k mohutné laponské řece Suomujoki. V těchto místech je to už velká řeka, cca 30 m na šířku, hloubku by šlo odhadovat tak okolo 2m. Šikmými břehy jsme pomalu, ale jistě kopírovali ráz krajiny a řeky. Minuli jsme pár tábořišť, jedno předpřipravené teepee a peřeje této řeky. Jelikož nebylo kam spěchat celý dnešní den byl laděn do pohody. Jako perlička na závěr bylo poslední brodění v sandálkách, někteří na boso. Jednalo se o větší potok, spíše říčku Kiertämäoja. Říčku jsme zdárně přebrodili a to bez úhony. Velká řeka Suomujoki si již nebrodí, je zde zavěšený lanový most, po které jsme viděli profrčet i terénní čtyřkolky. Po překonání tohoto mostu, na kterém byl fotodokumentován cíl naší výpravy, již čekal bus. 114 km dlouhý trek byl za námi. Po nezbytném vybalení a postavení stanů, jsme se vrhli na jídlo. Je logické, že na 5 dní sebou netaháte ty největší, nejtěžší věci, a že přeci jenom ty zbytečnosti v podobě různých lahůdek si ponecháte v busu. Nyní nadešel čas si tyto vychutnat. Mezi prioritu přišli pravé laponské topinky na ohni. Přátelé, po pěti dnech a 114 kilometrech chůze je toto opravdu vychutnávka.

Laponské bikování a muzeum Siida v Inari

Následujícího dne jsem nasedli na své biky (bajky) a podél hranice s Ruskem, která je citelně znatelná, jsme pokračovali směr městečko Ivalo. Lesní cestou okolo pečlivě značených stromů, za kterými se již nacházelo zakázané hraniční pásmo, vyjma speciálního permitu (povolení), jsme bikovali nejprve k hraničnímu přechodu s Ruskem. Dle dostupných informací není vhodné se přibližovat bezdůvodně k hraničnímu pásmu, vstupovat do něj, nebo se přibližovat k samotnému přechodu. Zdejší železná opona je zde do dneska velmi citelná. Je vidět, že Finové a Rusové, kteří si toto území navzájem kradli, tedy Rusové začali, je pořád horkou půdou. Po nezbytných fotkách s cedulí Murmansk (296 km), jsme pokračovali po nádherné asfaltce až do Ivala. Věřte mi, že Finsko je zemí zaslíbenou bikováním a to jak MTB, tak i silničnímu. Silnice jsou zde kvalitní a prázdné, sem tam profrčí jedno či dvě auta. V blízkosti větších měst, respektive větších vesnic, jsou již krásně široké a dobře značené cyklostezky. No nevím, jestli je udržují i v zimě, ale v létě nemají chybu. Po doplnění nezbytných zásob jídla ve zdejších supermarketech, kde se platí zásadně kartou, jsme busem vyrazili do známého laponského městečka Inari. Toto městečko rozkládající se u břehů stejnojmenného jezera Inarijärvi je známé zejména svým Laponským muzeem Siida. Velmi doporučuji návštěvu tohoto muzea. Vstupné není zas tak katastrofální, platí se opět kartou (Pozn. autora: hotovost taky berou). Vnitřní výstavní prostory nabízejí pohled na veškerou historii Laponců včetně dobového oblečení, technik lovu, nářadí apod. Vnější exteriéry jsou zaměřeny zejména na laponskou výstavbu obydlí, salaší apod. Krásná podívaná tak na 2-3 hoďky.

Dvou denní trek v národním parku Lemmenjoki

Být v Laponsku a neprojít Lemmenjoki, tzn., že jste zde ani nebyli. Národní park Lemmenjoki (2 800 km2) je největším národním parkem ve Finsku. Divočina bez silnic s jehličnatými a subarktickými březovými lesy, holými kopci, řekami a močály. Nejznámější atrakcí je údolí řeky Lemmenjoki. V sezóně je také možno dostat se po řece do oblastí, kde se rýžuje zlato. V parku jsou stezky a tábořiště pro stany. Po té co jsme přespali venku u jezera v blízkosti Inari, jsme ráno pokračovali busem směr osadu Njurgulahti. V této osadě jsme parkli bus, přebalili základní věci na 2 dny. Mezitím šéf domluvil motorové čluny, které nás dopravili proti proudu řeky Lemmenjoki až k vodopádům řeky Ravadasjoki, což je přítok Lemmenjoki. Tato se vlévá do jezera Ravadasjärvi, respektive rozšíření řeky Lemmenjoki. Cesta proti proudu přes peřeje a zúžení řeky a ještě za vytrvalého deště nám zabrala cca 1 hoďku. Nechali jsme se vysadit u vodopádu a pokračovali cca 20 minut zpět po proudu ke srubu Ravadas. Srub byl prázdný, tudíž ideální pro přespání. Po nezbytném obsazení míst na palandách, došlo na jídlo a následně k průzkumu okolí. Vodopády Ravadasjoki stojí za zhlédnutí, ikdyž ve vytrvalém dešti nic moc, ale na co jsi stěžovat, toto je typické laponské počasí a zdejší pořekadlo to ujišťuje (Pozn. autora: Když nemrholí, tak prší jak ...˘). Po dvouhodinové procházce spojené se sběrem hub, jsme se vrátili zpět na srub. Někteří jen tak relaxovali, jiní chystali jídlo či prováděli přípravu na zítřejší návrat zpět do osady Njurgulahti.

Následující den ráno po již zažitém rituálu balení, jsme vstříc dešti vyrazili k cílovému místu, osadě Njurgulahti. Vytrvalý déšť nás provázel celým dnem. To bylo znát i na veškerých přítocích řeky Ravadasjoki. Překonávat rozbouřené potůčky je v tomto národním parku zábava. Tento již není taková divočina jako Urho Kekkonen. Zde jsou poctivě přeložené klády se zábradlím, schůdky a jinými vymoženostmi. Tento NP je rovněž více zalesněn, takže pokud stojíte o výhledy, je nutné jít na samé vrcholky okolních kopců. My jsme se pohybovali po řádně a dobře značené stezce, tudíž mapa a jiné navigační přístroje již nejsou takovou nezbytností jako v NP UK. Na každém srubu jsou dobré mapy na tabulích a křižovatky cest jsou vybaveny rozcestníky. Tento NP je více komerčnější. Nicméně naše putování pokračuje u přívozu, né tedy brodu. Zde si přitáhnete loďku, naložíte bágly, lidi a přeručkujete na druhou stranu. Komfort je komfort = vše pro turistu. Zde také potkáte větší skupinky lidí, případně výpravy jezdící na pravidelných lodních linkách. Prostě ty loďky zde jezdí jako bus, u každé zastávky je jízdní řád. Po celodenním putování jsme dorazili za plného deště do osady Njurgulahti. Přestože pláštěnky jsme měli na sobě, byli jsme trošku mokří. Za plného deště nebylo chuti vybalovat a stavět stan, tudíž jsme si zahráli opravdu na turisty. Vláďa zajistil pro sebe a svou rodinu ubytování v místním penziónku. Dle jeho činu udělali i ostatní, během 15 minut byli všichni v suchu a v teple. Rovněž i domácí měla radost z nečekaného výdělku. Ubytování, leč hostelového typu zde není zas tak levné.

Přesun na Husky Farmu, přejezd polárního kruhu a bikování ve Švédsku

Následující deštivý den ráno, byla po poradě všech, domluvena změna dalšího programu. Cílem změny byl směr Husky Farma Harriniva, směr polární kruh a dále na jih. Cesta se odvíjela v celku rychle, ikdyž jsme zvolili zkratku v podobě šotolinové cesty 3. třídy. Dle toho i autobus vypadal. Projížděli jsme v blízkosti národního parku Pallas-Ounastunturi, kde jsme měli dát nějaký trek, leč vzhledem k počasí a domluvě, jsme tento NP viděli jen z busu. Jedná se o cca 500 km2 kopcovité náhorní planiny, která se zvedá nad nádhernými jehličnatými lesy střídající se s rašeliništi. V národním parku je informační centrum, hotel a značené stezky s tábořišti a sruby. Výchozím bodem pro putování po parku je vesnice Raattama a osada Hetta v Enontekiö. Při příjezdu do města Muonio jsme vyhledali onu Husky farmu. Na Husky Farmě Harriniva nás provedla mladá finka plynně hovořící anglicky. Harrinivu v městě Muonio stojí za to navštívit, uvidíte zde spoustu severských psů nejenom husky, ale i malamutů a já nevím jakých ještě, včetně štěňat apod. Rovněž i vyprávění jak se tito pejsci vychovávají v lídry spřežení, rozjížděče saní, v dříče směřující pouze vpřed, vlevo a vpravo, neznající příkaz STOP, je obdivuhodné. Po prohlídce farmy a nakoupení nezbytných pohledů ve zdejším krámku, jsme vyrazili za sluníčkem, tedy na jih. Pomalu jsme ani nevěděli, jak slunce vypadá, matně si někdo vzpomínal, že ho zná z filmů či vyprávění. Tak se i stalo a s přibývajícími kilometry a protnutím polárního kruhu slunce přibývalo. Modrá obloha se stávala samozřejmostí, nálada se zlepšovala, optimismus sílel. Samozřejmě i cestou na jih musejí řidiči odpočívat a nepomůže ani časovým posun, kterým nám dopřál další hodinku. Bikování ve Švédsku je úžasná věc. Poněkud je již silnější provoz něž v Laponsku, ale jde to. Projížďky kolem mořského pobřeží lemovaného fjordy jsou nezapomenutelné.

Stockholm

Čas, který jsme ušetřili na severu, bylo možné teď užít na jihu (Pozn. autora: Stockholm je pořád sever). Moderní město Stockholm nás přivítalo příjemným slunným počasím, ikdyž mráčky se taky objevily. Načerpáni informacemi šéfa jsme zamířili směr námořní muzeum. Pro suchozemce krásná podívaná na historii a současnost nejen švédského námořnictví. Prostě paráda za studentské vstupné (1/2 ceny) a vše placeno kartou. Následně jsme vyrazili do města samotného. Být v hlavním městě Švédska a nevidět Královský palác, případně Královskou kapli, tzn., že jste tu nebyli. Královský palác vzhlíží na mořskou zátoku, ze které trčí ruka. Tato ukazuje samozřejmě na něj. Do paláce ani do kaple jsme nešli, vstupné bylo odstrašující a výklad v češtině stejně nebyl v nabídce. Né, že bychom to anglicky nezvládli, ale na historii Švédska v angličtině prostě nemáme. Po prohlídce města a všech možných dostupných pamětihodností zbylo dosti času do odjezdu. Poseděli jsme na malém náměstíčku s parkem, kde se představovali indické země. Vystoupení a představování těchto končin bylo zajímavé. Poslední procházka v přístavu včetně obdivování nádherných a né asi zrovna levných plachetnic a jacht a jde se zpět k busu. Stockholm stál za tu návštěvu. Teď už frčíme opět dolů, dolů na jih, zpět do přístavního města Ystad, kde se naloďujeme na trajekt směr střední Evropa. Slunce opět pálí, většinu času trávíme na horních palubách sledující okolní lodě a bavící se zážitky a hlavolamy spolucestujících.

Laponsko je opravdu krásná část naší modré planety, kterou stojí za to navštívit. Nikde nikdo, jen vy a příroda. Ticho, harmonie, čas od času sob či jiná zvířena a zase vy a ta příroda. Balzám to na duši i tělo.